Uherčice patřily k zemědělským obcím na jižní Moravě, jejichž neodmyslitelným prvkem bylo pěstování vinné révy. Abychom si alespoň trochu představili, od kdy se vinná réva pěstovala v Uherčicích, musíme se vrátit až do 13. století. Víme, že první písemná zmínka o Uherčicích pochází z roku 1220, kdy propůjčil Přemysl Otakar I. a jeho bratr markrabě Vladislav Jindřich Uherčice a nedalekou ves Schořice jako léno hraběti Konrádu z Hardeggu. Schořice si však Konrád z Hardeggu neponechal, ale na jeho přímluvu je Přemysl Otakar I. v roce 1220 i s horou daroval velehradskému klášteru. Velehradští konvršové zde již na obdělaných polích založili vinice. Schořice dříve patřily vilémovskému klášteru, a proto, aby se necítil vilémovský klášter, kterému patřily i Uherčice poškozen, musel odvádět velehradský opat jeden karát (soudek) vína správci uherčického kostela. Můžeme se tedy právem domnívat, že se i na jiných pozemcích v okolí vsi Uherčice pěstovala vinná réva.

O tom, že se zde pěstovala vinná réva, máme další důkaz a sice v listině ze 16.listopadu 1555 o ocenění vinohradu, který ležel v trati „Kurzen Luxleutten“ a o které požádal brněnský měšťan Václav Rosthan. Vinohrad ocenili uherčický perkmistr a horní přísežní na 150 zlatých. Listina je opatřena pečetí na které je rozeznatelný zakulacený štít a na něm kolmo postavený vinařský nůž. Je to zároveň uherčická nejstarší pečeť. Pěstování vinné révy bylo v Uherčicích natolik důležité a vážené, že se objevuje i v nové pečeti z roku 1600, na které je znázorněna mezi vinnými ratolestmi Madona se svatozáří držící Ježíška na levé ruce, v pravé pak má žezlo. Po pravé straně je větev vinné révy se třemi hrozny, po levé s jedním hroznem.

Profesor Ladislav Hosák, významný moravský historik, objevil ve dvacátých letech minulého století v uherčickém školním archivu Rejstra horenská městečka Uherčic z let 1595 až 1667. Na přední desce bylo ozdobným písmem vyvedené slovo „Regstra“ a tlačený říšský orel, zápisy jsou z let 1595 – 1638, pak 1641 -1653 a 1660 -1667. Zápisy byly do roku 1638 české, od roku 1642 se střídá čeština s němčinou, posléze od roku 1651 jen němčina. Podle zápisů lze postupně sledovat, jak ubývá českých jmen a jak jsou nahrazena německými, tedy jak se zde stále více a více po třicetileté válce usazovali Němci. Během třicetileté války se vystřídala na jižní Moravě
početná vojska, později to byly tatarské nájezdy, které působily ztráty na lidských životech a materiální škody. Mnoho obyvatel přišlo o život, o majetek, mnozí z těch, kteří zůstali naživu, prchali na bezpečná místa. Vesnice se vylidňovaly a pustly domy a pole. Aby mikulovská vrchnost zamezila škodám na svém majetku, dosazovala do polopustých vesnic obyvatele z okolí Pavlovských vrchů a tak se i do Uherčic přistěhovalo německé obyvatelstvo, po kterém dodnes zůstala v Uherčicích německá příjmení.

Z těchto zápisů se dovídáme o darování, koupi a držení vinohradů v různých polních tratích, o kupních cenách, platilo se ponejvíce tehdejší měnou tedy zlatými, ale někdy i naturáliemi, např. pšenicí a žitem. Vinohradů drželo v Uherčicích jen málo šlechticů, byl to třeba Kašpar ze Žerotína, Jan Diviš ze Žerotína, Bedřich svobodný pán z Tiefenbachu, Jan Tamsfeld z Tamsfeldu a pod, protože místní vína nebyla tak kvalitní jako např. vína z nedalekého Kurdějova. Vlastníci byli však spíše brněnští měšťané, místní faráři, mlynáři, úředníci z blízkého okoli, z Němčic, Pouzdřan, Hustopeče, ale také rajhradský klášter a kutnohorští jezuité. (Možná si vzpomenete, že pan Eichl, uherčický kronikář, se na jednom místě v obecní kronice zmiňuje o trati „Jezovitské Kolby“). Zároveň se dovídáme, ve kterých tratích se nacházely vinohrady, tak můžeme jmenovat horu Šelperk, Kolben ale také Kolbach, Zajry, Strasberk, Zaumach, Zaurachtel, Neyglberk, Bílé hory, Dlouhé Lišky, Nové hory, Dlouhé Staré hory.

V rejstrech najdeme i zmínku o pěstování vinohradů v Starovicích, Popicích, Pouzdřanech, Strachotíně, Dolních Věstonicích, Vranovicích, Přibicích, Pohořelicích, Němčicích, Hustopečích, Kurdějově, Židlochovicích, Vlasaticích, Troskotovicích, Bolehradicích, Ivančicích, Rouchovanech, Moutnicích a Trboušanech. Velkému rozmachu pěstování vinné révy zamezila třicetiletá válka, kdy mnoho vinohradů zpustlo. Na mikulovském panství byly nejvíce postižené právě Uherčice, zpustlo 78,58 % vinic, ve Strachotíně zpustlo 69 % vinic. V nedalekých Pouzdřanech bylo pustých 66 % vinic a v Hustopečích dokonce 90 %.

V polovině 18. století dochází k opětnému rozkvětu pěstování vinné révy. Takového významu a rozlohy jako před třicetiletou válkou však už nikdy nedosáhla. Rozloha vinic se zmenšovala a převažovalo polní hospodařství na polích a loukách. Tak v Uherčicích se pěstovala v roce 1750 vinná réva na 30% zemědělské půdy. Obdobně tomu bylo i v okolních vesnicích, rozloha ostatní zemědělské půdy převyšovala rozlohu vinohradů. Více vinic než polí ale zůstávalo např. v Hustopečích, Kurdějově, Horních Bojanovicích, Němčičkách a Dolních Věstonicích.

V Uherčicích se víno používalo i jako platidlo. Do roku 1715 vykonával všechny bohoslužebné úkony v uherčické farnosti pouzdřanský farář. V témže roce převzal část povinnosti pouzdřanského faráře v Uherčicích kaplan. Uherčické představenstvo však muselo kaplanovi zajisti ubytování a stravu a pouzdřanskému faráři ročně odevzdávat dvě bečky vína. Pouze v případě neúrody bylo víno nahrazeno příslušným finančním obnosem. Pouzdřanský farář pak na oplátku vyplácel kaplanovi ročně 182 zlatých a 30 krejcarů, přičemž mu i nadále plynuly veškeré přijmy z uherčické fary.

O tom jak důležité bylo pro naše předky pěstování vinné révy, svědčí i oba památné listy z roku 1836 a 1868, ve kterých je vždy zdůrazněno kolik se urodílo vinných hroznů a jaká byla kvalita vína. V devadesátých letech 19. století napadl vinice révokaz a perenospora a tak se rozloha vinic rapidně změnšila. V roce 1900 se v Uherčicích pěstovala vinná réva přibližně na 112 ha tedy na 11,23 %, přičemž celková rozloha zemědělské půdy činila 997 ha.

Neutěšený stav moravských vinic koncem 19. století vedl několik zapálených vinařů k založení takového spolku, který by ostatním pomáhal a radil v ošetřování vinic proti zhoubným chorobám a škůdcům a seznamoval je s novými metodami při pěstování vinné révy.V roce 1898 byl založený „Český odbor zemědělské rady pro markrabství moravské“, kterému předsedal J. Rozkošný. Ten se také domohl práva rozdělování vinařské subvence na ničení révokazů a jiných škůdců. O rok dříve byl založený „Zemědělský ovocnický spolek pro markrabství moravské,“ do jehož působnosti bylo zahrnuto i vinařství. A to už byl krůček k založení „Zemského vinařského spolku pro Moravu“ 11. září 1902 v Bzenci. Předsedou se stal zemský poslanec a purkmistr Josef Stancl, lékárník z Uherského Hradiště, jednatelem Ladislav Čech, odborný učitel vinařství z Bzence, zapisovatelem Jan Horák z Bzence. Činnost spolku se neomezovala jen na pěstitelské otázky a ochraně vinic před hmyzími a houbovými škůdci, ale začala řešit i otázky právní jako změnu odpisu daně z vinic při živelných pohromách, osvobození nových vinic od daně, změnu zdańování vinic v bonitních třídách a pod. Mimo jiné se zabýval nový spolek založením české jednoroční rolnicko-vinařské školy v Kyjově, Velkých Pavlovicích a Kloboukách, posouzením moravského vína na výstavách, zřízením vinařského družstva. Od roku 1922 zastupovali každou obec odborní poradci, kteří byli prostředníky mezi producenty a vinařským spolkem a inspektorátem. V Uherčicích tuto funkce zastával František Pečenka, rolník z čís. 21.

Z iniciativy „Zemského vinařského spolku pro Moravu“ vzešel i nový časopis pro vinaře s názvem „Vinařský obzor“, s podtitulem časopis věnovaný zájmům viničného a sklepního hospodářství – orgán zemského vinařského spolku pro markrabství moravské, jehož první číslo vyšlo začátkem ledna 1907. Hned první rok se našlo na 600 odběratelů, což byl na tehdejší dobu poměrně slibný začátek. Během let se podtitul měnil, od roku 1913 byl rozšířen i o Vinařský spolek pro království České a Ústřední svaz vinařů československých v Praze, aby se pak ještě v následujících letech několikrát změnil. Až do května roku 1946 byl vydáván na Moravě, nejprve v Hodoníně, pak Bzenci, Žďáru n. S., ve Velkých Pavlovicích a od července 1930 až do roku 1946 v Brně. Od května 1946 přešlo vydávání časopisu ¨Vinařský obzor“ do Prahy. V roce 1971 zanikl, znovu byl obnoven v roce 1991 jako měsíčník.

Autor: Marie Mlatečková